22. 12. 2022 - Ing. Jaroslav Osička starší

Dne 22. prosince 1932, tedy přesně před 90 lety, se v malém domku na ulici Svárov na dolním konci Velkých Bílovic narodil manželům Osičkovým nejmladší syn. Pojmenovali ho Jaroslav, patrně proto, aby ve zdraví přečkal dlouhou a tuhou zimu, do které se pár dní před Vánoci narodil.

Jaroslav rostl a sílil, hrál si s kamarády, bruslil na rybníku. Chodil do místní obecné školy, později do Lednice na zahradnické učiliště a poté na Vysokou školu zemědělskou v Brně, kde vystudoval obor Agronomie. Po promoci nastoupil do JZD Mír Velké Bílovice, kde se ve velké míře podílel na agronomických a melioračních úpravách krajiny. Dnes už víme, že některé z těchto úprav nebyly úplně šťastné a snažíme se krajině vrátit co možná nejpůvodnější ráz.

V té době šlo ale hlavně o úpravy, které by umožnily převést co největší podíl ruční (či lidské) práce na mechanizovanou a co nejvíce snížit náklady se zachováním vysokých výnosů. Často šlo o scelování menších a hůře přístupných pozemků ve větší územní celky, které by mohly být lépe obdělávány traktorem.

Nesl ale také velký podíl na tom, že se ve Velkých Bílovicích začaly více pěstovat vinice (na úkor tehdy velmi preferované a populární cukrové řepy). Spolu s profesorem Vilémem Krausem a Karlem Lanžhotským, který měl v JZD na starost vinice a sklepní hospodářství, se zasadil o renovace starých vinic vedených "na hlavu" a o výsadbu nových vinic na střední a vysoké vedení. Tento krok velmi usnadnil práci ve vinicích a Velké Bílovice se postupně mohly řadit k největším pěstitelům vinné révy v českých zemích, což platí dodnes.

Já si ale dědu pamatuju hlavně jako člověka plného ideálů a elánu, nadšeného a pravidelně cvičího Sokola a myslivce. Byl člověkem, pro kterého bylo velmi důležité vzdělání, protože "to ti nikdy nikdo nemůže vzít", jak říkával. Vždycky uměl pojmenovat všechny stromy i kytičky, které jsme na procházce viděli. Nadšeně pěstoval a sušil bylinky, ze kterých si potom vařil čaj. Během zimy vždycky spořádal snad 100 kilo jablek a nebyl skoro nikdy nemocný. Na Vánoce moc rád zpíval koledu "Z jedné strany chvojka, z druhé borověnka" a nevadilo mu, že mu nesedí slova ani rytmus s ostatními. Na odřené koleno nám vždycky přiložil rozdrcené lístky jitrocele a často vymyslel nějakou hru nebo houpačku, která nás vnuky sice ohrožovala na životě, ale o to větší sranda to byla.

Ale jako všichni lidé měl i své vrtochy. Třeba to byl velký a nadšený sběratel nepotřebných věcí, které "by se ale jednou mohly hodit". A kterých máme ještě teď plnou šopu, i když všechny ty šrouby, matičky, desky, dveře, traverzy atp. pravidelně (ale velmi pomalu) odklízíme a odvážíme. ;-) Taky nebyl moc dobrý řidič. Jednou jeli s mamkou žigulíkem navštívit taťku na vojnu do Olomouce a děda jel celou dobu se zataženou ruční brzdou. :-) Díky dědovi a babičce jsme měli moc hezké a radostné dětství. :-) Díky za ty pěkné chvíle!! :-)

Monika